A je pozdě. Nebo snad ještě není? | Hořovice 11. dubna 2014

Hraje vážná hudba ve tvém životě nějakou roli?
Vždy jsem rád poslouchal i tzv. vážnou hudbu. Ale, abych se přiznal, spíš jako relaxaci. Protože u bigbítu jsem míval pořád sklony místo samotné hudby vnímat její střeva, jak to tam udělali, jak je to aranžované a jak zahrané. Myslím ale, že teď už umím víc poslouchat jen pro potěšení. Jakoukoli hudbu.

Poznamenalo nějak tvé politické angažmá tvoje hudební aktivity?
No, leda tím, že mě prý hodně lidí mezi muzikanty a činovníky kolem muziky nesnáší. Hlavně asi takových, co mě vůbec neznají. Takže na nějaké festivaly mě nikdy moc nezvali. Ale ti, kdo naši muziku a mne znají, kašlou na to, kdo kam z muzikantů chodí přes den do práce a co píše do novin. Zajímá je muzika a přátelství. Naštěstí je takových dost.

Hudbu skládáš ty. Je pro hudebníka důležitá znalost not? A ty sám, skládáš v notách?
Mám za sebou pár let hudebky, zpívání ve sboru, kapelnický kurs a lidovou konzervatoř. Tam všude se do mě nějakou hudební nauku snažili nacpat. Ale moc velký úspěch to nemělo. Nějaké základy mám, ale dost slabé. Spíš používám všelijaké své pomocné značky. Jen zcela výjimečně napíšu nějaký motiv pro spoluhráče do not, ale trvá mi to strašně dlouho a určitě tam mám i chyby. Znalost not je u hudebníka určitě bonus.

Kde bereš inspiraci?
Stačilo by říct ze života, ale tak jednoduché to nebude. Leckdo by to pochopil tak, že píšu písničky o sobě, o svém životě, že ho popisuju. Ale tak to není. Píšu o věcech, které se mezi lidmi dějí. O pocitech, které lidí cítí. A nemusím to být vždy já sám, někdy je to odpozorováno, ale vždy se mě to nějak týká, jinak by mě to nemotivovalo napsat o tom písničku. To všechno říkám i z alibismu, protože už jsem se setkal s tím, že nějakou píseň třeba o ženách někdo pochopil tak, že píšu o nějaké konkrétní, která mě mučí. A nebo když s nadsázkou zpívám o vulgárním chlapáctví, že to je můj vlastní manifest. A ona je to sranda. Sranda z vlastnosti, které občas podlehne každý chlap. Asi bych měl dodat, že kromě lidí, vztahů a žen je mi inspirací pivo. Ne tak, že se opiju a v tom stavu hledám inspiraci. Inspirací je požitek z chuti piva, protože ten požitek miluju.

Co nebo kdo a v kolika litech tě ovlivnilo, že budeš hrát rock?
Určitě nejvíc mí bratři. Jsem nejmladší ze čtyř. A dva ze tří mých bratrů mají celý život k bigbítu blízko. Jeden ho už od raných šedesátých let hrál, druhý je velký sběratel unikátních nahrávek. V bigbítové zkušebně jsem poprvé stál, když mi bylo pět. Pro mne tahle muzika nezačala pubertou nebo adolescencí, je to pro mě to, co pro mé mnohé vrstevníky Kočka leze dírou. Ze začátku jsem také víc poslouchal než hrál, pořádal jsem už v od svých patnácti poslechové fonotéky, na které chodili i o půl generace starší fandové bigbítu. Ale pak se to nějak zlomilo a skoro jsem přestal poslouchat a muzikou jsem už jen žil.

Jak dlouho trvá, než vytvoříš hudbu a texty na celé CD?
Celý život. Přeháním jen málo. Udělám do roka někdy třeba jen jednu píseň, jindy o málo víc. A užívám u nich někdy motivy, které jsem si připravil třeba i před dvaceti lety. Ale nedostatek písní není ta hlavní brzda při rozšiřování repertoáru. Tou je má neochota pouštět nové písně z rukou dřív, než mám pocit, že dosavadní už jsou dobře secvičené. A takový pocit nemám skoro nikdy. Muzikantům jsem touhle vlastností právem vždy lezl na nervy, nechtějí pořád dokola jen brousit starý repertoár, chtějí novou potravu. Místo abych se v tom zlepšoval, začal jsem se po výměnách členů kapely ještě víc bát, že se kontury s novými muzikanty rozmažou a já mám radši vše čisté a přesné. Ale vím, že to není správný muzikantský ani lidský přístup. Je nejvyšší čas, abych ho přehodnotil a ten šuplík začal otevírat častěji.

Na jaký nástroj mimo kytary ještě hraješ?
Mým původním nástrojem byly housle. Sám jsem se však celý život považoval hlavně za bubeníka, i když jsem na bicí nehrál už 20 let. Ale muziku prostě vnímám hlavně přes rytmus. Na kytaru jsem se začal učit jen pro to, že se mi s ní lépe skládá, než u vybrnkávání na piano. A když už jsem to na ni složil, tak to na ni teda i hraju, ale za velkého kytaristu se nepovažuju. Něco bych asi zahrál na píšťaly a flétny. Ale hlavně, nástroj je jen prostředek k vyjádření. Dejte mi do ruky třeba popelnici a něco z ní vyrazím. Což je výrok, který jsem ukradl snad Lennonovi.

Proč vlastně děláš muziku?
Je to nejabstraktnější forma vyjádření pocitu. A taky mě děsně baví.

Co v muzice nesnášíš? Co ti v muzice vadí?
Předstír ání. Předstírání slz, smíchu, vážnosti i legrace. Kapela nemusí umět hrát, když je opravdová. Takovou si poslechu stokrát radši, než profíky, kteří nevědí, proč vlastně hrajou.

Kdyby ses mohl naprosto volně rozhodnout, jakou muziku bys chtěl dělat a s kým?
Mám teď v kapele Folimanka Blues určitě nejlepší sestavu, jakou jsem měl za celých jejích 22 let. Při vší úctě k mnoha bývalým členům, z nichž čtyři už nežijí. Takže tuhle muziku a s touhle sestavou. I když jednou za čas bych si ještě střihnul nějakou pořádnou ulítlost, jako býval Etal.

Aké miesto zaoberá podla teba hudba u českého človeka v dnešnej dobe?
Důležité , jako to bylo vždy. Češi jsou velmi muzikální (i když nemají smysl pro rytmus) a hudbu mají rádi. Jakoukoliv. A možná i víc než dřív. Dřív se muzikou zabývali jen někteří. Byli ochotni leccos obětovat, aby se dostali ke kýženým nahrávkám. A ostatním bylo jedno, co poslouchají, klidně jim stačil rozhlas po drátě. Dnes ale většina mladých vyhledává právě přesně tu muziku, která jim pasuje. Ano, jsou to často hodně plytké žánry, ale oni mají důvod, proč si ji vybrali a není jim jedno, co poslouchají. Muzika dnes u nás taky není prostředkem boje za jiný lepší svět, jako bývala v některých dobách. A asi je to tak i dobře. Má náš svět jen obohacovat. A úplně stačí, když každý obohatí sám sebe.

Vidíš aj nejaké priaznivé momenty vo vývoji hudobného sveta od čias big beatového „prímu“ do dnešnej doby?
V každém případě ano. I já patřím myšlenkově a hudebně do přelomu 60. a 70. let. I já tuhle dobu považuju za zlatou éru. Ale přece si všichni pamatujeme úpadek muziky v 80. letech. Nikdy bych tehdy neuvěřil, že se jména jako Santana, Clapton nebo Cocker ještě někdy stanou součástí běžné lidové popkultury. V 80. letech měla elektrická kytara k masové hubě vstup zakázán. Ale zhruba v průběhu 90. let se to začalo lámat, přišly velké comebacky a z téhle renesance bigbítu a bluesu žijeme dodnes.

Pro kapelu skládáš nejen hudbu, ale také texty. V 80. letech jsi skládal hudbu pro divadelní písničky. Jak se ti dělala hudba na cizí texty?

To byla pro mne strašně zajímavá zkušenost. Když člověk dělá komplet svou píseň, udělá si ji podle svého, neřeší žádný úkol. Ale na hotový cizí text se musí člověk jinak koncentrovat a dostat ze sebe třeba i to, co by samo od sebe nevylezlo. Cizí text je výzva, cesta dokopce. Na vlastní písni to jde hladce samospádem. I proto pár písní z tehdejší „divadelní“ éry hraju dodnes, cizí text mě tenkrát přinutil udělat možná i něco zajímavějšího. Vlastně dokonce i když odpovídám na všechny tyhle (nebo jiné) otázky, napadají mě určitě jiné myšlenky, než které by mě napadly, kdybych psal jen něco sám od sebe, bez vnějšího podnětu.

Jak to, že v muzice a při privátní komunikaci na libovolné téma jsi docela fajn chlap a máme na spoustu věcí velmi blízké názory, ale před touto osobní zkušeností jsem tě z tvých předchozích mediálních vystoupení pokládal za někoho, s kým si asi nemám co říct?

Hm. Mediální vystoupení… Buď vás nenechají říci své myšlenky a zkarikují vás, převyprávějí a shodí, nebo vyslýchají ve stylu: přiznej se, že jsi lump. A na to se těžko reaguje jinak, než odpovědí, že jako lump se ptá ten tazatel. V obou případech vylezu jako nepřítel lidstva. Ano, setkávám se s tím celý život, že nejvíc mě nesnášejí ti, co mě vlastně neznají, a když mají tu šanci, často předsudek přehodnotí. No, a někoho naživo třeba naštvu ještě víc.

Kolik času denně (týdně, měsíčně) muzice věnuješ?
Předpokládám, že se bavíme o hraní, ne o poslouchání. Je to nárazové. Třeba na podzim jsem měl kytaru v ruce každý den. Pak jsem byl dlouho nemocný a po nemoci jsem se k tomu už nevrátil, takže teď si zahraju doma tak jednou týdně a jen pár minut. Zpravidla kvůli tomu, že potřebuju doladit nějaké aranže. Co se týče zkoušení, tak ještě před pár lety jsme zkoušeli dvakrát týdně, to už bych nezvládl. Teď zkoušíme tak jednou dvakrát do měsíce.

Kolikrát denně (týdně, měsíčně) máš chuť se vším praštit a jít raději na pivo?
To není moc pravidelná věc. Ale zažil jsem i několik zklamání třeba z nepovedených koncertů. Takového úsilí a pak třeba někdo něco zvoře, nebo nezařídí, nebo přijde málo lidí. To pak se člověk ptá, jestli to úsilí stojí za to. Ale pak přijde zase povedená chvíle a vše je zapomenuto a energie se vrací do žil.

Stává se ti někdy na koncertech nebo jiných hudebních akcích, že tě lidé napadají kvůli tvému veřejnému působení? Jak na to reaguješ a co si o tom myslíš?
To snad ani nepamatuju. Takoví lidé prostě na náš koncert nepřijdou. A pokud je to nějaká společná akce s více kapelami, kam přijdou původně na někoho jiného, ti na mě někdy koukají překvapeně. A pak si často se mnou dají pivo nebo panáka.

Všeobecně je známo, že tvým velkým koníčkem je pivo. Jak to jde dohromady s živým hraním? Už se ti někdy stalo, že jsi vylezl na podium úplně na kaši?
Pokud vím, tak dvakrát za život. A za rámeček bych si to zrovna nedal. Já jsem na to hodně opatrný a před hraním si dávám tak dvě piva a dost. A navíc buzeruju spoluhráče, když je vidím u třetího. Dohromady to ale jde, protože po produkci je času na popití obvykle dost.

Jsi schopen bez rozčilení poslouchat nějaké české rádio? A proč?
V autě poslouchám Beat. Tam bych sice ubral takový ten kytarový pop a přidal bych nějakou alternativu, ale oni nehrajou jen pro mne, že. Poslouchat se dá i Dur a Jazz Českého rozhlasu. Ale zpravodajské stanice, tam mě vytočí nejdřív nějaká strašná písnička a vzápětí dorazí manipulativní komentář.

Myslíš si, že je větší nabídka nebo poptávka v oblasti produkce rockové hudby v Čechách? Je v současné době více konzumentů nebo naopak tvůrců, nejrůznější úrovně?
Kdysi někdo řekl, že je vědecky spočítáno, že básně píše víc lidí, než je čte. Možná je to s bigbítem podobné. Nabídky je určitě víc. Je hodně kapel, které mají co říct a umějí hrát, ale nemají sílu prorazit, protože propagace je hrozně náročná. Dřív se něco šustlo a hrnuly se davy. Dneska mají lidi mnohem víc lákadel, co dělat s volným časem. Ale vždycky, když si na to nějaký známý muzikant stěžuje, zeptám se ho, kdy byl naposled na koncertě svých kamarádů, kdy on je naposled podpořil.

Dochází v tomto smyslu k nějakému vývoji? Kvantitativně i kvalitativně. Třeba z pohledu tvého dlouhého muzikantského života. A pokud ano, jak jsi s tím spokojen a jak se případně adaptujete?
Jasněže dochází. Ubejvá lidí. Stárnou, pohodlní. Adaptovat se lze jen dvojím způsobem: přetrhnout se při propagaci, nebo hrát méně často. Děláme obojí.

Jak dokážeš kloubit svoji velmi náročnou práci s tvým vystupováním s kapelou FB i jejím vedením?
To by bývala byla trefná otázka před pěti, deseti, patnácti lety. Dnes už zdaleka tak náročnou práci nemám. A tehdy? Člověk musí mít své priority a ty nelze zanedbávat za žádných okolností. A muzika pro mne vždy byla prioritou. Jenže někdy se kloubení holt vykloubí, to se mi ale moc často nestávalo.

Tvoje texty režú do živého, zdajú sa mi hodne satirické. Nevyhýbajú sa témam ako smrť, priatelstvo, ludská blbosť, nie v poslednom rade ženské a pivo. Žiješ skutočne tak, ako spievaš?
Žiju, jinak by to byla přetvářka. Ale jak jsem říkal, ne všechna témata se osobně týkají přímo života mého. Spíš ta témata dýchám spolu se vzduchem, ve kterém při svém způsobu života pluju. Kdybych žil jinak, tak se s nimi nepotkám. Nebo bych je měl ze třetí ruky. A to by bylo poznat.

Ako sa znáša tvoj „civil“ s nočným big beatom? Blues kontra rock and roll či ABBA kontra Zappa, … alebo?
ABBA kontra Zappa, to je dobré přirovnání. Už jsem to říkal mockrát: je na to jediný recept: nemíchat. Když smícháte oheň a led, vznikne bláto. To já raději jednou oheň a pak zase led. Takže můj civil se prostě s nočním bigbítem nesmí potkat.

Vadí ti, že tvé fanynky stárnou?
Jasně že ano, to bych neměl v písni, která se zrovna jmenuje Fanynky, ten verš „a ty stará Mary, ukaž radši dcery“. Ba ne. Stárnutí je krásný, my taky stárneme. Na stárnutí je blbé jen to chátrající zdraví, vše ostatní je pořád lepší, člověk má ze života mnohem víc, když už ho umí vychutnávat. Ale ne že by nám občas nějaká mladice pod pódiem neudělala radost. No, udělám teď jednu výjimku, kterou jsem v životě neudělal. Vždy své písně do poslední chvíle tajím. Ani muzikanti z kapely obvykle nevědí, co to vlastně nového nacvičují a o čem to bude. A nikde neprozrazuju předem základní fór, námět, nikdy nikomu nepřehrávám předem ukázky. Ven musí jít vše až hotové. Ale udělám výjimku, když už jsem dostal takovou nahrávku. Jedna z mých příštích písní je přesně o tom. O stárnoucích fanynkách. Již brzy ve vašich uších.

Proč tak málo hrajou FB v rádiích?
Proč? Asi to neznají. Asi jsme nikdy neuměli ty rádia pořádně oslovit. Ale třeba na Beatu nás občas hrajou. Na nás rádia ušetří, nejsem registrován v OSA.

Jak se ti líbilo vystoupení ve Cvikově? Máte spolupráci s nějakým pivovarem? A bude se nějaký takový koncert opakovat?
Ano, hráli jsme loni na podzim při slavnostním znovuotevření pivovaru ve Cvikově. Krásná stavba, krásná akce. I když teda byla hrozná zima, hrálo se venku a já měl horečku. Vlastně to byla taková nanečisto předpremiéra současné podoby kapely. Hráli jsme v neúplné sestavě bez kytaristy a pianista Pavel s náma hrál poprvé. Ale lidi tam byli moc prima, takže jsme odjížděli v bezva náladě. Spolupracujeme s Břevnovským pivovarem, jeho spolumajitel a autor receptů Honza Šuráň nám osobně sponzorsky točil jejich úžasná piva na dvacátých narozeninách kapely a chystáme s nimi další společné věci. V pivovarech už jsme hráli víckrát, třeba na Bulovce, v Uherském Brodě, v Dalešicích, v Rožňavě. To jsou naše nejmilejší akce, to bychom si někdy určitě rádi zopakovali. Dejte nám tip.

Jakou muziku posloucháš krom té, kterou produkuješ?
Kromě country, dechovky a blbého popu poslouchám všechno možné. Underground, nějakou tu alternativu, takové ty progresívní rocky, ale taky moderní jazz. A Janáčka nebo Martinů. A jednou do roka si pustím asi dvacet desek Franka Zappy v řadě za sebou, to trvá i několik dnů a krásně mi to vymyje palici. A blues od starých černochů. Ale nade vším jsou Led Zeppelin.

Je ti z nějaké písně smutno?
Nerad to přiznávám, ale já jsem hodně dojímací. U některých písniček, když jsem sám, se normálně rozbrečím. Hlavně u takových, kdy se ten zpěvák jako snaží navenek dělat, že už ho to nebolí, a přitom z něj teče, že to není pravda.

O kterém slovním obratu (spojení) z textu tvých písní si myslíš, že se ti fakt povedl?
Jejej, to takhle z hlavy asi neumím říct. Ale dobrá, tak třeba tohle, to se hodí na závěr: Všechno už je zmeškáno, ze živého vyrváno, je pozdě …